O čem se nemluví? O smrti
Umírání je hlubokým tématem, které v nás lidech vzbuzuje různé emoce. Někoho děsí, jiný na smrt ve své každodennosti úplně zapomene. O smrti se prostě nemluví, protože buď je příliš blízko, kupříkladu v rozhovoru s nemocnými téma smrti raději vynecháme, nebo je smrt zase zcela vzdálená. Třeba s malými dětmi se nám zdá, že mluvit o ní je nepatřičné. Přesto konec života jednou nastane u každého z nás, a právě proto jsme se o něj v poslední době začali více starat. Lékaři v nemocnicích jsou vzděláváni v komunikaci o smrti s pacientem a jeho příbuznými, začala se lépe formovat paliativní a především domácí hospicová péče. Starost o konec života přestává být tabu.
Když smrt přijde k nemocnému
U každého nemocného je téma smrti pochopitelně aktuálnější než u zdravých lidí. Je to proto, že očekávaná léčba sice může být úspěšná, ale co když nebude? I na tuto variantu je medicína, tzv. paliativní, připravena.
Léčebnou fázi, kdy má smysl orientovat se na vyléčení i za cenu nežádoucí účinků na zdraví nemocného, nazýváme kurativní léčbou. Jedná se například o invazivní zákroky, jako je operace, transplantace nebo intenzivní chemoterapie. Ve spojité nádobě s kurativními přístupy se ale krčí léčba paliativní, která se zejména v posledních letech hlásí o slovo. Paliativní léčba spočívá v orientaci ne nutně na vyléčení, ale na zachování uspokojivé kvality života s onemocněním. Kromě terapie bolesti se jedná také například o léčebné působení na chronické nebo geneticky vrozené choroby, které nemusí vést nutně ke smrti, po dobu života je ale není možné vyléčit.
Když smrt přijde k lékaři
Pacient by se měl v ideálním případě rozhodovat o své léčbě za podpory a podle informací lékaře. V běžné praxi tomu ale bohužel vždy není. Stále existují případy, kdy je pacient „od tématu smrti chráněn“ a mnohdy na rozdíl od lékařů vůbec neví, že jeho život směřuje ke smrti. Komunikace s umírajícím je náročná nejen pro pacienta, ale také pro lékaře. Ten může cítit podíl viny na tom, že léčba, ke které pacienta motivoval, nakonec nefunguje.
Obsahem studia medicíny je navíc především metodika kurativních postupů, paliativní a komunikační dovednosti začaly ve zdravotnictví získávat na důležitosti až v posledních letech. Díky tomu dnes existují místa, kde má pacient možnost zvážit výhody (např. šanci na uzdravení) a nevýhody (např. důsledky léčby) nabízených druhů terapie. Za podpory a možného doporučení lékaře se pak může sám transparentně a vědomě rozhodnout, jakou léčbu podstoupí.
Když smrt přijde k našim blízkým
Doprovázet blízké ke smrti je možná ten nejtěžší životní úkol, a proto se nemůžeme divit těm, kteří si na něj netroufají. Důvodem bývají obavy z toho, zda péči o svého blízkého umírajícího zvládnou. V dnešní době, kdy se můžeme obrátit na specializované služby domácí paliativní péče, které nabízí mobilní, ale i kamenné hospice, pro nás může být role blízkého průvodce o poznání jednodušší. Kromě cenných informací o tom, jak může umírání vypadat, nám mohou pracovníci hospice pomoci v zajištění takového prostředí, aby bylo možné blízkého ke konci doprovodit doma. Jedinou podmínkou na straně příbuzného pečovatele je, aby aspoň jedna osoba s umírajícím člověkem byla vždy doma.
Konkrétní specializované služby, např. podávání opioidů, asistenci při hygieně, psychologickou intervenci, vyřízení příspěvku na péči nebo modlitbu, mohou pomoci zvládnout odborníci, jejichž komplexní péči hospic dokáže nabídnout.
Když smrt přijde k dětem
Bohužel ani dětem se smrt nevyhýbá. Nejen když se loučí se svými zesnulými prarodiči, ale i tehdy, když jsou nemocné ony samy nebo jejich rodiče. Tématu smrti se v rozhovoru s dětmi často vyhýbáme v domnění, že je mlčením od umírání ochráníme. Děti mají ale spoustu otázek, které pokud zůstanou nezodpovězené, nahání hrůzu. Právě proto je lepší „jít s pravdou ven“. Za pomoci hraček, kreseb nebo metafor je možné hovořit s dětmi o smrti v bezpečném kontextu. Navíc i malé děti jsou často velmi pečující, a o své nemocné blízké mají dokonce zájem se starat, být s nimi v kontaktu. Když je umírající základně zaopatřen, např. se nezmítá v agonii, vždy má smysl na děti nezapomenout a do celého procesu je přizvat, dokonce i když se jedná o jejich rodiče. Pokud se naplní ten nejčernější scénář, a to ten, že umírajícím je samo dítě, pak má smysl obrátit se na odborníky z hospice, kteří pomohou i v takto tragické chvíli.
Když smrt přijde k nám
Ať už jsme zdraví, nebo nemocní, smrt se nás bude také jednou týkat. Každý nad tématem smrti občas přemýšlí. Někdo z ní má panickou hrůzu, jiný si ji fascinovaně představuje. Ať je tomu jakkoliv, většinu lidí v souvislosti s vlastní smrtelností napadá obava z průběhu umírání.
Bolí umírání? Budu se dusit? Budu vůbec něco cítit? Vzhledem k tomu, že nemáme věšteckou kouli, nemůžeme vědět, jaká smrt postihne zrovna nás. Můžeme doufat, že přijde co nejklidněji a co nejpozději. Pokud budeme umírat jako většina lidí na nemoci spojené se stářím, pravděpodobně se bolesti nebudeme bát o nic méně. Součástí paliativní péče je naštěstí i tlumení bolesti, které, pokud je zahájeno včas, zabrání bolestivým pocitům se dál rozvíjet a zatěžovat naše poslední chvíle. Například při zahájení terapie opiáty je možné navodit úlevu a zároveň příliš neutlumit vědomí. Z výpovědí pečovatelů je zřejmé, že samotná smrt je většinou pokojná. Někteří pečovatelé dokonce popisují zemřelé jako klidné a usmívající se.
V žádném případě není možné smrti odejmout punc obav a smutku. Oba pocity k ní patří, stejně jako umírání patří k životu a přesně takto je třeba ji přijmout. Detabuizace smrti má smysl pro každého z nás proto, že vnese umírání zpátky do našich životů a odejme mu tajemný strach, který mlčení o něm živí. Umírání může být sice smutný, ale také intimní a úlevný okamžik, jenž máme možnost prožít se svými blízkými (pokud si to přejí). Přestože obavy jsou namístě, vždy má smysl se o to alespoň pokusit, abychom dali životu smysl nejen pro jeho začátek, ale také pro jeho konec.
Mgr. Veronika Dostálová, Ph.D., autorka je klinická psycholožka
Zdroje:
- Kübler-Ross, E. O smrti a umírání (2015). Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0911-9.
- Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet (2008). Praha: APHPP. ISBN 978-80-7195-307-4.
- Špatenková, N. et al. O posledních věcech člověka: Vybrané kapitoly z thanatologie (2014). Praha: Galén. ISBN 978-80-7492-4.
- Špinková, M. Abeceda domácí paliativní péče aneb Pan Ptáček se ptá (2017). 3. vyd. Praha: Cesta domů.
- www.cestadomu.cz
- www.umirani.cz
