Rakovina prsu postihuje i velmi mladé ženy. V čem je péče o ně specifická?

Projekt 35 je aktivita, která vznikla na Onkologické klinice 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) v roce 2005. Jejím hlavním záměrem bylo věnovat se tehdy ještě relativně malé podskupině mladých pacientek s rakovinou prsu, které se vyčleňovaly z velkého množství žen s tímto onemocněním, protože je choroba postihla v neobvykle mladém věku. Jak je to s jejich léčbou, v čem je jiná než u starších žen a jakou podporu díky aktivitám projektu dostávají, se dočtete v rozhovoru s klinickou onkoložkou prof. MUDr. Petrou Tesařovou, CSc.

Proč vznikl speciální projekt pro mladé ženy s rakovinou prsu?

Nemoc je u nich vzácná, takže se na ni nemyslí, a proto se diagnostikuje se zpožděním. To se stává z různých důvodů i u starších žen, ale u nich choroba často neprobíhá tak rychle, takže zpoždění pro ně není tak fatální. U mladých pacientek může zpoždění několika měsíců znamenat významné ohrožení nejen zdraví, ale i života, protože nemoc postoupí do neléčitelného stadia.

Jak byste popsala současnou situaci, co se týče výskytu tohoto onemocnění?

Karcinom prsu je dnes jenom taková skořápka, která objímá celou skupinu různých typů nádorů, jež mají jiný původ vzniku, jiný průběh, jinou prognózu a potřebují jinou léčbu. Tady v tom spektru nádorů se objevují ty nejagresivnější typy, i proto je tato choroba nebezpečná. Zatímco na přelomu tisíciletí byl karcinom prsu kolem třicítky vzácné onemocnění, nyní se situace změnila, neboť incidence (počet nově vzniklých případů) karcinomu prsu stoupá. Dnes onemocní každá osmá žena, takže pomalu začíná být neobvyklé, když v rodině nemá nikdo žádnou příbuznou, která by touto nemocí trpěla. A tak samozřejmě proporcionálně stoupá i počet mladých pacientek s karcinomem prsu a iniciativa Projekt 35 tím vlastně dostává ještě větší smysl.

Jakým vývojem prošly aktivity Projektu 35 za 15 let od svého vzniku?

Původně jsme chtěli prospektivně (průběžně) sledovat skupinu pacientek, které jsme léčili. Z registru, který u nich mapoval průběh nemoci, pak vyvodit, jestli bychom měli nějakým způsobem upravit přístup k jejich léčbě, pokusit se o nějaké kroky směrem k časné diagnostice. Původní záměr byl tedy čistě odborný, onkologický, zdravotní. Jenomže jak jsme se začali touto skupinou zabývat, najednou jsme zjistili, že tyto pacientky kromě speciální onkologické péče mají spoustu dalších problémů, které je určitým způsobem limitují v jejich dobré prognóze. Především se u nich nádor často setkává s nějakou jinou životní situací, která komplikuje diagnostiku a léčbu, zejména s těhotenstvím a kojením.

Těhotenství a rakovina prsu: Obětovat dítě nezlepšuje prognózu nemocné

Do jaké míry lze těhotnou ženu s rakovinou prsu léčit?

V těhotenství můžeme ženy léčit docela intenzivně, ale podle určitých pravidel. Nesmírně důležitá je pro nás zkušenost, která vznikne především tím, že těch nemocných léčíme hodně. Pochopili jsme, že centralizace péče o těhotné pacientky s karcinomem prsu je velmi dobrá a i naše přístupy se v posledních letech významně změnily.

V čem konkrétně se přístup k léčbě těhotných žen s rakovinou prsu změnil?

Například jsme na začátku podle doporučení plánovali porod nemocné ženy v souvislosti s podáváním chemoterapie, aby dítě nebylo ohrožené poklesem bílých krvinek matky, samo ji nemělo sníženou a nebylo ohroženo infekcemi po porodu. Nyní používáme takovou chemoterapii, která krvinky nepoškozuje, a necháváme dítě narodit tak, jak to má naplánováno od pánaboha. Nenutíme nemocnou, aby porodila předčasně, což má velký význam pro dítě. Ukázalo se totiž, že zatímco překvapivě dost drsné léčebné metody, které můžeme v těhotenství používat, nemají vůbec žádný dopad na miminka, tak každý týden, o který se dítě narodí dřív, významně ovlivňuje jeho kognitivní funkce.

Jak se k problematice těhotných žen s tímto onemocněním staví gynekologové?

Naši kolegové gynekologové, když vidí, že má pacientka karcinom prsu a je těhotná, tak ji nezřídka směřují k interrupci. My se tomu naopak snažíme zabránit, protože jsme schopni se o tyto ženy od 2. trimestru velmi efektivně postarat. Ke kvalitě života ženy patří také možnost mít děti a my nikdy nevíme, jestli nemoc pacientce neznemožní mít další děti. Zároveň víme, že obětovat dítě vůbec nijak nezlepšuje prognózu nemocných. Proto se snažíme tyto informace šířit a zároveň kooperujeme s kolegy, kteří nějakým způsobem participují na péči o tyto mladé pacientky, tedy především s gynekology. Pořádáme také kurzy pro gynekologické sestry, protože ty mohou mimo jiné instruovat pacientky k samovyšetření prsu. Gynekologové standardně prsy žen při prohlídkách nevyšetřují a právě v tom mohou zásadně k prevenci a screeningu onemocnění přispět právě sestry.

Psychika i rodinná situace hrají velkou roli

Jaké další důvody vedou k tomu, že mladé pacientky tvoří specifickou skupinu mezi ženami s rakovinou prsu?

Velmi významné jsou u těchto žen psychologické a sociální aspekty. Jak jsme zjistili, třetinu pacientek do 35 let věku opouštějí jejich partneři a otcové jejich dětí, takže zůstávají samy s malými dětmi. Nejsou v úplně dobré kondici, protože se léčí nebo jejich léčba ještě dobíhá z hlediska fyzických a psychických dopadů. Jsou v neschopnosti nebo mohou pracovat jen na částečný úvazek, takže se často sociálně propadnou do situace, která je špatně řešitelná – tady spolupracujeme třeba s fantastickou nadací Dobrý anděl, která suplementuje finanční propad.

V čem spatřujete největší klady současné moderní léčby?

Moderní onkologické přístupy znamenají především ambulantní péči o pacientky, což má velkou výhodu. Nežádoucí účinky si tak pacientky mohou řešit privátně doma, a to je daleko příjemnější než v nemocnici, a zároveň mohou pracovat, pokud to fyzicky zvládají, což jim taky psychicky pomáhá.

Pomáháte nějak pacientkám i v období po ukončení léčebné terapie?

Ano. V době, kdy už mají nemocné terapii za sebou, se najednou startuje nějaká nová podoba života v novém módu. Přinejmenším s tou zkušeností nemoci, která odhalila smrtelnost, již si rozhodně většina lidí ve 30 letech nepřipouští. Často se ocitají v úplně nové situaci, bez partnera, mají třeba problémy v zaměstnání nebo o něj přicházejí – i tehdy se jim snažíme pomáhat. Spolupracujeme s psycholožkou Laurou Janáčkovou, která je zaměstnaná u nás na 1. lékařské fakultě UK a je 24 hodin denně připravená pacientkám pomoct.

Když je rakovina prsu nevyléčitelná…

Ne vždy ale ukončení léčby znamená úplné vyléčení. Co můžete udělat pro pacientky, kterým se onemocnění vrátí nebo které se dostanou do pokročilého stadia onemocnění?

Máme plány pro pacientky, které jsou v remisi, a dnes vlastně i pro pacientky, kterým se choroba vrátila a mají metastatickou fázi nemoci. To je vlastně nejtěžší situace, protože vědí, že jejich nemoc není vyléčitelná. Nevědí, jak dlouhý čas jim zbývá, a vývoj může být nečekaný. Máme pacientky, u kterých bychom nedali ruku do ohně za to, že nemoc přežijí několik měsíců, a ony se zázračně stabilizují, my zrovna najdeme klíček do zámku té jejich nemoci a mohou přežívat dlouho. Onemocní v době, kdy mají malé děti, a dožijí se toho, že jejich děti skončí školu a jdou do tanečních a na střední školu… To jsou ty mety, s jejichž pomocí se tu perspektivu snažíme prodlužovat.

Jak ve své roli klinické onkoložky vnímáte péči o metastatické pacientky?

Na každé té špatné zprávě, která se u metastatické nemoci dřív nebo později objeví, protože léčba, kterou podáváme, jednou selže, se snažíme vždycky najít něco pozitivního. Pacientky vědí, že choroba je sice nevyléčitelná, ale že čím delší dobu jim umožníme v dobré kvalitě jejich život žít, tím větší je možnost, že se objeví a zavede do praxe terapie, která jim může život zachránit anebo znovu prodloužit tak významně, že se k této metě mohou dostat. O to se pokoušíme – někdy se nám to daří lépe, někdy hůř.

Samozřejmě všechny ty propady se dotýkají i nás jako ošetřujícího personálu. Od rána do večera se brodíme v tom neštěstí a úzkosti a péče o tyto pacientky je náročná. Dnes léčíme i pacientky, které jsou na pomezí dětské a dospělé onkologie, je jim kolem 20 let, což je prostě opravdu neočekávané. Abychom se o ně dobře starali, musíme hodně vyjít naproti jednotlivým osobním aspektům každé pacientky, a tak k ní získáme i osobní vztah. A když nás pacientky opouštějí, opouští nás někdo blízký. To prostě vždycky bolí.

Autorka: Zuzana Ježková

Zaregistrujte se
k odběru zpravodaje

Partneři